Trvání věcné příslušnosti (v řízení o insolvenční odpůrčí žalobě)

Abstract

Autor v článku kriticky útočí na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se může věcně příslušný soud, jehož příslušnost byla bezpochyby dána v okamžiku zahájení řízení, stát v jeho průběhu věcně nepříslušným v důsledku pouhopouhé změny právního posouzení věci. Na příkladech německé, švýcarské a rakouské právní nauky, úpravy a praxe ukazuje, že zásada trvání příslušnosti, která u nás platí na základě druhé věty § 11 odst. 1 občanského soudního řádu, naopak takovému postupu zabraňuje. Pro určení věcné (a místní) příslušnosti jsou totiž až do skončení řízení rozhodné pouze ty okolnosti, které zde byly v době jeho zahájení. Je-li soud na základě hodnoty nebo právní povahy předmětu sporu věcně příslušný k projednání a rozhodnutí určité věci na začátku řízení, nemůže se jeho příslušnost změnit jen z důvodu změny právního posouzení věci soudem po provedeném dokazování. Příslušnost soudu se odvíjí výlučně jen od žalobního návrhu a žalobních skutkových tvrzení, příp. hmotněprávního posouzení žalobních tvrzení (nikoli od zjištěného skutkového stavu). Odpověď na otázku, který soud je (věcně) příslušný k projednání a rozhodnutí věci, totiž musí být patrná již od počátku řízení a nemůže se zásadně v jeho průběhu měnit. Tomu brání hlavně princip procesní ekonomie, argumenty s ním spojené a procesní vymezení předmětu sporu, jednodušeji řečeno: zásada trvání příslušnosti.

Keywords

• věcná příslušnost soudu
• zásada trvání příslušnosti
• insolvenční odpůrčí žaloba
• předmět sporu
• procesní nárok