Spirituální smysl bolesti v osobnostním růstu

Abstract

Bolesti je možno porozumět prostřednictvím tří odlišných diskursů (Loland, 2006): karteziánským paradigmatem (deterministické řazení příčin a účinků), sociálním a kulturním konstruktivismem (odlišné society vnímají bolest různou optikou) a v náhledu fenomenologie, která se neptá po příčinách, ale po smyslu bolesti. Osobnostní růst jako jedna ze základních pedagogických kategorií poukazuje na nezbytnost překonávat překážky a tím i bolest. Patrné je to na fyzické rovině lidského způsobu bytí (bolest jako průvodní znak rozvoje a zvyšování tělesné zdatnosti). Méně srozumitelná je však bolest charakterizující rozvoj psychický a spirituální. Spirituální (nenáboženská) dimenze, jak bude příspěvek deklarovat na případové studii kurzu pobytu v přírodě v rámci neformálního vzdělávání, napomáhá akceptaci života v celku, a může tak napomoci vnímání života bez vyčleňování bolesti z jeho strukturace. Tím se částečně blíží i akcentaci zásady Franklovy logoterapie, že utrpení a bolest (jako součást života) může být přetvořena v oběť, a tím zhodnocena. Spirituální diskurs jako nezbytná součást plného rozvoje osobnosti pomáhá hlubšímu porozumění i negativních stránek života. Stejně jako k sobě patří světlo a stín, nemůžeme přitakat většinovému mínění postmoderní společnosti, bažící výlučně po výkonu, růstu, pozitivních stránkách prožívání, ale musíme být schopni přijmout i úpadek, stáří, bolest jako součást života jedince i společnosti, včetně dopadů, jež taková akceptace znamená pro nezbytnou proměnu edukačních procesů.