Ab unisonis – hudební struktury, formy a ozvěny paraliturgickych praktik

Abstract

V různých devočních kontextech z doby před i po Třicetileté válce se v českých zemích uplatnila paraliturgická praxe ve smyslu užití nekanonických a často vernakulárních textů, které rozšiřovaly původní rámec římskokatolické liturgie. V kancionálové tradici tento přístup vyústil v typ takzvané mešní písně, umístěné mezi jednotlivé části mše. V době katolické obnovy po Třicetileté válce začali skladatelé mimo jiné také integrovat prvky vysokého a nízkého stylu, jejž slýchali v chrámech během celého týdnu, do jakéhosi smíšeného stylu, charakterizovaného náhlými a často dramatickými kontrasty, obvykle též kombinací vybroušeného dvorského slohu a odkazem k jednoduchým kostelním písním z oné kancionálové tradice. Tato tendence se ve figurální hudbě uplatnila několika způsoby. Nejjednodušeji identifikovatelná je přímá citace či parafráze některé z oblíbených písní (například Offertorium pro sacre nocte nebo Cantus adventualis Šimona Brixiho). Obtížněji jsou postřehnutelné situace odkazující je specifické provozovací praxi – napodobení zpěvu unisono či v oktávách, praxe alternatim, užití mateřského jazyka a harmonické a melodické zvláštnosti často spojené s rustikálními idiomy (Zelenka, Pařizek, Peškovic, F. Brixi). Navíc, tyto typické vzorce střídání kontrastů (latiny a češtiny, vysokého a nízkého, dvorského a rustikálního) se neomezovaly pouze na kancionálovou tradici. Objevují se v poezii (viz například Kocmánkovo Lamentatio Rusticana z roku 1644), malbě či dramatu. Na počátku 18. století přispěly tyto vzorce k proměně řady liturgických forem a vyústily v neobvyklé hudební postupy, jež nemají paralelu nikde jinde v Evropě.