Stále ještě "obtěžována kopisty"? Hudební věda a její výzva – otázka rukopisného šíření hudebních děl

Abstract

Jistě není překvapivé, že v éře kvetoucího obchodu s opisy hudebnin, tedy zejména v druhé polovině 18. století, věnoval Jean-Jacques Rousseau ve svém slavném díle Dictionaire de musique samostatné a podrobné heslo "kopistovi". Práci kopisty nazírá filologicky a chápe je jako důležitý spojovací článek na ose od skladatele k posluchači. Ještě v 19. století byla tato koncepce šířeji zohledňovaná; hudební tisk se totiž ještě dlouho neobešel bez pomoci kopisty. Záhy však kopista ztratil svůj význam. Dokládá to poměrně malý zájem, věnovaný kopistům v rámci muzikologické produkce, jistou výjimku představuje problematika časové posloupnosti děl. Takto je však zásadním způsobem podceněna jejich výpovědní hodnota, především v ohledu dobové recepce. Partitura a hlasové party, vytvořené často s dlouhým časovým odstupem od vzniku samotného díla, poskytují klíčové informace o místních variantách provozovací praxe, interpretační tradice a roli díla v dobovém repertoáru, tedy údaje, které v případě tištěných hudebnin chybějí. Vzhledem k tomu, že okolnosti dochování jednotlivých rukopisů jsou v důsledku rozličných osudů oněch pramenů (darování, výměna, nákup) značně nejasné, je nutné přehodnotit také způsob uvažování o kopistech v rámci hudební filologie. Takto se jeví jako užitečnější vytvoření celkového katalogu mnohostranné sítě opisovačů, než přístup, který by vytvářel přehled kopistů od jedničky či písmena A vždy pro souborné dílo určitého skladatele.