Vzývání multikulturní výchovy aneb o normativních podnětech Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin

Abstract

Rámcová úmluva o ochraně národnostních men­šin, připravená pod egidou Rady Evropy v roce 1995, vykazuje jedinečný znak. Úmluva představuje prv­ní mnohostrannou smlouvu, která poskytuje meziná­rodní ochranu národnostním komunitám v obecnějším rozměru. Mnohostranná smlouva zavádí soudržný pa­nevropský (minimální) standard lidských práv přísluš­níků národnostních menšin. Jako normativní refle­xe vychází ze živoucí existence a rozvoje multietnické a multikulturní společnosti, jež je téměř všudypřítom­ná i příznačná pro Evropu. Preambule jako podstatný díl Úmluvy, jejíž telos tkví zejména ve výkladu, vnímá kulturní rozmanitost jako pramen a činitel obohacení každého spo­lečenství. Právě realita i idea multietnické a multi­ kulturní společnosti podmiňují duch a literu Rámco­vé úmluvy. Právní dokument opouští jakýsi pravzor stejnorodého (monokulturního) společenství, jež obý­vá jedno území. Takový archetyp vtiskl ráz 19. stole­tí, jež bylo v Evropě ovládáno průraznou politickou zásadou jeden národ - jeden stát. Účinné působení modelu národního státu se přeneslo i do 20. století, kdy se ustálil "démonický" právní princip sebeurčení národů. Přestože Úmluva spatřuje ve spolčení kultur přirozené obohacení společnosti, zároveň se nevzdává odvěké normativní úcty k územní celistvosti a národní svrchovanosti států. V pravém smyslu ovšem působí jako stabilizační pakt. Přitom výraz "pakt" v právním názvosloví často odkazuje k míru, a to nejen k meziná­rodnímu, ale i vnitřnímu míru coby pokojnému a bez­pečnému soužití mezi lidmi různých kultur, což uvozu­jící část Úmluvy výslovně zdůrazňuje. Nadto Úmluva vychází z předpokladu, že kultura může být chápána jako prostředek bezpečnosti a kontinuity života.